Astrologie vznikla jako pozorování pohybu nebeských těles a jejich souvislostí se změnami na Zemi. První záznamy pocházejí z Mezopotámie, kde lidé sledovali dráhy planet a vytvářeli z nich symbolické mapy času. Tyto poznatky se postupně rozšířily do Egypta, Řecka a Persie, kde se astrologie začala spojovat s filozofií a výkladem řádu světa. V raných obdobích nešlo o předpovídání, ale o snahu pochopit rytmus přírody a zákonitosti, které se v čase opakují.
V antickém Řecku a Římě získala astrologie podobu, která položila základ pro pozdější evropské tradice. Filozofové jako Ptolemaios zpracovali systematické texty, které určovaly význam znamení, planet a aspektů. V té době vznikl koncept zodiaku, dvanácti souhvězdí a vztahu mezi makrokosmem a mikrokosmem. Astrologie se stala součástí vzdělání a byla považována za nástroj pro pochopení času a lidské povahy v kontextu kosmu.
V období středověku se astrologie rozvíjela zejména v arabském světě, odkud se později vrátila zpět do Evropy. Byla propojena s medicínou, matematikou a astronomií. Renesanční učenci jako Kepler nebo Tycho Brahe ji zkoumali vedle vědeckých pozorování a snažili se nalézt rovnováhu mezi symbolickým a fyzickým chápáním světa. V tomto období vznikla tradice osobních horoskopů, které se staly prostředkem analýzy charakteru, nikoli nástrojem předpovědí.
© 2025 CestaSvětla. Všechna práva vyhrazena.